13. 08. 2014 16:38:03 - 19. 08. 2014 23:55:00 by Radek Hejret

Z Pochodu po stopách hrdinů 2014

Logo pochodu © Radek Hejret

13.–19. srpna 2014 se konal nultý ročník Pochodu po stopách hrdinů z Osvětimi do Žiliny v rámci projektu Vrba-Wetzler Memorial. 

Čtyřicítka účastníků z Česka, Slovenska, Polska, USA a Izraele absolvovala v třetím srpnovém týdnu  pochod z Osvětimi do Žiliny po trase dlouhé 140 km. Trasa tohoto pochodu nebyla vybrána nikterak náhodně, jedná se o trasu, která se snaží kopírovat cestu útěku dvou mladých slovenských Židů, Alfréda Wetzlera a Rudolfa Vrby, jimž se podařilo v dubnu roku 1944 utéct z koncentračního vyhlazovacího tábora Auschwitz II – Birkenau.

Čin těchto dvou mladých židovských vězňů byl naprosto výjimečný, protože se jim podařilo nejen uprchnout z nejlépe hlídané nacistické továrny na smrt, ale hlavně přinést světu pravdivé svědectví o tom, co se ve skutečnosti děje s židovskými transporty „na východ“. Jejich motivem nebyla osobní svoboda, utekli z předpeklí plynových komor proto, aby podali zprávu, aby varovali, burcovali a volali o pomoc. Varovali židovské spolubratry v Maďarsku, kteří dosud žili a o vyvražďovací mašinerii neměli nejmenší tušení. Burcovali světové veřejné mínění, které prostě nechtělo uvěřit tomu, že by ti nacisté mohli být až tak krutí. A volali o pomoc – směrem k západním spojencům, směrem k církvi, směrem ke svobodnému světu. Jejich nanejvýš odvážný čin se jim podařil. Po strastiplné cestě, několik dní bez jídla, v neustálém ohrožení od gestapa a kolaborantů, utíkajíce před střelami německé hlídky, po pás ve sněhu, díky nezištné pomoci několika vesnických rodin z Polska i Slovenska se dostali do cíle své cesty – do Žiliny, aby tam v relativním bezpečí sklepních prostor židovského starobince sepsali svoji podrobnou Zprávu o tom, co sami viděli a čeho byli v Osvětimi a Birkenau svědky.

Smutnou skutečností je fakt, že ani jejich čin další deportace židovských obyvatel nezastavil.

Ale Vrbova a Wetzlerova Zpráva se na veřejnost přeci jen dostala a vytrvalý nátlak spojenců, západních médií i osobní dopis papeže Pia XII. maďarskému admirálovi Horthymu znamenal v konečném součtu záchranu zhruba 200 tisíc lidských životů!

Nikomu jinému  v historii holocaustu se nepodařilo zachránit tolik lidí – právem tedy můžeme Alfréda Wetzlera a Rudolfa Vrbu nazývat HRDINY.

Mezi účastníky pochodu byli muži i ženy, nejmladšímu bylo něco málo přes 17, nejstaršímu skoro 70  let. Někdo šel celou trasu a spal pod širákem, další využili společného ubytování na horských chatách v pravdě sparťanských podmínkách, jiní se k nám připojili na pár dní. Šli jsme se po asfaltkách i po nezpevněných horských stezkách, ozářeni sluncem i v dešti. Atmosféru útěku jsme si připomínali četbou úryvků z knihy Rudolfa Vrby „Utekl jsem z Osvětimi“ na jím popisovaných místech. Ocitli jsme se tak v Birkenau, v polské obci Pisarzowice, na vrcholech Malých Beskyd i ve slovenské vesnici Skalité. Společně jsme šli, bavili se, jedli, pomáhali si, zpívali. Byly však i chvíle, kdy chtěl být každý sám a někde v ústraní přemýšlel a možná i plakal. Otázky vyvstávaly a ne na všechny jsme nalézali odpovědi. Židé, křesťané, lidé bez náboženské příslušnosti či vyznávájící náboženství úplně odlišné se setkali na pochodu, který byl pro všechny nezapomenutelným zážitkem, na pochodu, který nás proměnil.

Nositelem myšlenky založit tradici pochodů po přibližné trase útěku Vrby a Wetzlera je Fedor Gál, organizátorem celé akce česká pobočka Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzalém (ICEJ ČR).

Velké poděkování patří všem účastníkům i donátorům, bez nichž by se tato výjimečná akce nemohla uskutečnit.

A za rok se chystáme znovu, zakládáme tradici!