Svědectví Tomáše Radila

Neozbrojený způsob boje proti fašizmu a útěk vězňů Vrby a Wetzlera z nacistického vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau

Němečtí nacisté, jimž se podařilo svou zhoubnou ideologií dostat na svoji stranu většinu německého národa a vojenskou silou a terorem si podrobit velkou část Evropy, hodlali postupně ovládnout většinu světa, zotročit jeho obyvatele a vyvraždit všechny, které sami považovali za své nepřátele, bez ohledu na to, jestli jimi skutečně byli. Chtěli vytvořit svou „Tisíciletou říši“ založenou na trvalém uvádění své ideologie do života.

Prvořadým úkolem všech, kteří se jim postavili na odpor, bylo zabránit tomu, aby to mohli učinit. Boj a odboj proti fašizmu měly ve své podstatě obranný charakter. Šlo hlavně o záchranu životů potenciálních obětí, a to v mezinárodním měřítku.

Samotné vedení války proti Německu a jeho satelitům ozbrojeným i neozbrojeným bojem bylo prostředkem k dosažení tohoto cíle. Bylo nutné co nejdříve a co nejúplněji porazit Němce a jejich spojence a takto zabránit tomu, aby mohli pokračovat v pronásledování a vyvražďování svých obětí.

Avšak v době před dosažením konečného vítězství nad fašizmem mělo podstatný význam zabránit tomu, aby se jim podařilo zlikvidovat statisíce potenciálních obětí již shromážděných v koncentračních a pracovních táborech, rozesetých po území tehdejší německé „říše“, a rovněž statisíce zatím neuvězněných, ale na základě nacistické ideologie k tomuto osudu předurčených lidí, vegetujících pod nacistickým panstvím v jimi ovládané Evropě.

V tomto kontextu má mimořádný význam útěk obou vězňů Rudolfa Vrby (VRBA, Rudolf: Utekl jsem z Osvětimi, Praha, 2007) a Alfreda Wetzlera (WETZLER Alfred: Čo Dante nevidel, Bratislava, 2009) z nacistického vyhlazovacího tábora Osvětim-Birkenau. Jejich úmyslem bylo podat objektivní svědectví o masovém vraždění Židů v tomto táboře v plynových komorách a o spalování jejich těl v krematoriích a rovněž o tom, že v tomto táboře se již před jejich útěkem v dubnu 1944 prováděly technické a organizační úpravy, jejichž cíl se tajil, ale podle všeho šlo o přípravu na plánovanou masovou likvidaci maďarských Židů, která měla být uskutečněna v nejrychlejším možném tempu hned po německé okupaci Maďarska, k níž došlo 19. března 1944.

Je třeba brát v úvahu, že oba jmenovaní patřili v Birkenau k privilegovaným vězňům. Proto měli k dispozici informace o fungování „továrny na smrt“, což bylo obsahem jejich svědectví, které hodlali sdělit spojencům. Byli schopni organizovat a uskutečnit svůj útěk, byli v dobré tělesné kondici, měli vhodné teplé civilní oblečení aj.

Privilegovaní vězňové prováděli téměř všechny úkony nutné pro fungování tábora a jeho udržování v chodu. Bylo možné rozlišit dvě vzájemně se lišící skupiny privilegovaných vězňů (RADIL, Tomáš: Ve čtrnácti sám v Osvětimi, Praha, 2009). Jednak to byli ti, kteří asistovali esesákům při „vyhlazování nepřátel Říše“, což bylo základní funkcí tohoto tábora. Patřili k nim kápové různého zaměření, vedoucí vězeňských pracovních a ubytovacích útvarů aj. Dělali to v naději, že zásluhou lepší stravy, lehčí práce a vyjmutí ze skupin vybíraných k zabití plynem spíše přežijí. Ta se jim ale málokdy splnila. Nakonec je vraždící mašinérie semlela také a nahradit je novými dobrovolníky ochotnými plnit roli „katových pacholků“ nebyl problém. K zastávání těchto funkcí nebylo třeba zvláštní, pro „továrnu“ nezbytné profesionální kvalifikace, která by je činila nenahraditelnými, alespoň na období nutné k vyškolení nových odborníků. Tito asistenti v utlačování, vykořisťování, mučení a vraždění byli svědky příliš mnoha utajovaných nelidskostí a zločinů páchaných německými nacisty, než aby bylo pro esesáky přijatelné je nechat na živu. S touto skupinou zločinců neměli Vrba a Wetzler nic společného.

Druhá skupina privilegovaných vězňů, k nimž Vrba a Wetzler patřili, byli profesionálové nejrůznějšího zaměření. Patřili k nim řemeslníci všech možných specializací, technici, lékaři, kuchaři, mnoho různých administrativních pracovníků všeho druhu připravujících pravidelné zprávy o funkcích tábora pro esesáckou vrchnost v táboře i na vyšších úrovních, aj. Právě oni udržovali v chodu tábor, který svou složitostí a proměnlivosti se rovnal velkému městu nebo průmyslovému komplexu.

Kapacita Birkenau dosahovala až kolem 100 tisíc současně ubytovaných vězňů. Přitom většina přivážených byla zavražděna dříve, než vůbec pochopili, kde jsou, a ti zbylí byli po několika dnech posíláni do táborů do Německa, aby jejich pracovní kapacita byla využita pro válečné hospodářství až do jejich vyčerpání. Po „semletí prací“ byli určeni k likvidaci také. V každém z přivážených transportů mohlo být kolem dvou a půl tisíce lidí. Transporty přijížděly podle jízdních řádů ve dne v noci. Svršky obětí, včetně zlatých zubů a cenností schovaných v tělesných otvorech zabitých a jejich vlasů, to vše bylo skupinou vězňů - profesionálů roztříděno, administrativně podchyceno, zabaleno a odesíláno do Říše. Likvidace tohoto velkého sboru kvalifikovaného a zapracovaného vězeňského personálu, nebo i jeho části, by zpomalila nebo zastavila bezporuchový chod „továrny na smrt“. Proto privilegovaným vězňům - profesionálům byla poskytnuta taková strava a životní podmínky, aby mohli plnit své úkoly, „až do doby, než bude rozhodnuto jinak“. To znamenalo, že nakonec by je čekala likvidace také, a šlo v podstatě o to, kdo déle vydrží: zda Německo, již porážené Spojenci, řízené nacistickou mašinérií, nebo její privilegovaní otroci zatím přežívající v lepších vězeňských postaveních.

Tato vrstva vězňů rovněž kolaborovala s Němci, ale nepodílela se na zločinech, které byly podstatou vlastní funkce tábora. Udržovali však soustavu v chodu, bez čehož by se vraždit nemohlo. Tuto skupinu vězňů by bylo lze nazvat „starými mazáky“, vyznali se v složité struktuře tábora, do určité míry se znali vzájemně a spolupracovali, měli představu o svých esesáckých představených, někdy poznali, co se chystá, reprezentovali jedinou vězeňskou vrstvu, která byla schopná organizovaného odporu, a někdy poskytovali pomoc neprivilegovaným vězňům. I v rámci této skupiny probíhala trvalá soutěž o moc, o funkce a výhody z nich vyplývající, a za tím vším bylo zajištění vyšší pravděpodobnosti přežití. Ti, kdo byli schopni se dostat do vyšších poloh hierarchie této významné skupiny vězňů, přes kladné aspekty své činnosti, ne vždy bývali bez hany.

Z hlediska posouzení útěku Vrby a Wetzlera z Birkenau je významnou okolností, že u tzv. starých mazáků (nikoliv z hlediska svého věku, ale délky pobytu v lágru a svého společenského postavení v soustavě tohoto typu privilegovaných) byla pravděpodobnost jejich přežití v lágru nepoměrně vyšší než u vězňů neprivilegovaných. Naproti tomu pravděpodobnost úspěšného útěku byla mizivá. Bylo tomu tak proto, že esesácký systém hlídání hranice tábora byl účinný, okolní polské obyvatelstvo většinou nemělo k Židům příliš pozitivní vztah a bylo obtížné nalézt v dostupné vzdálenosti dlouhodobě bezpečné útočiště. Chycení při útěku znamenalo jistou smrt. Vězňové mohli být zastřeleni při pronásledování, ubiti k smrti nebo spektakulárně oběšeni v lágru způsobem, který měl odradit ostatní vězně od dalších podobných pokusů.

Z etického hlediska byl útěk Vrby a Wetzlera, jehož cílem bylo varování a zabránění dalším deportacím do Birkenau, a to zejména z Maďarska, hrdinským činem! V zájmu přežití jiných Židů se vystavili nepoměrně většímu riziku, než bylo to, které jim hrozilo, kdyby v lágru zůstali! Bylo tomu tak bez ohledu na to, jestli jejich zpráva, kterou sepsali v Žilině a o jejíž doručení požádali podzemní organizaci slovenských Židů, došla tam, kam měla, a jestli mezinárodní židovské instituce, západní spojenci, Vatikán a další ze získaných informací vyvodily odpovídající závěry a uskutečnily nutná opatření. To vše už nebylo v moci Vrby a Wetzlera.

Dne 14. května 1944 začaly deportace z Maďarska, s výjimkou Budapešti, a do 9. července bylo do Osvětimi-Birkenau v dobytčích vagonech odesláno přibližně 450 000 Židů, jejichž většina tam byla zabita plynem a jejich těla spálena. Část transportů byla vezena přes Košice, část přes Žilinu a Vrba a Wetzler, kteří tam ilegálně přebývali, byli toho svědky.

Vrba a Wetzler byli slovenští Židé. Vrba vstoupil v době Slovenského národního povstání do partyzánského oddílu v slovenských horách, bojoval až do konce války a byl vyznamenán za chrabrost. Wetzler přežil v ilegalitě. Oba byli Židé i Slováci. A v podobných případech neplatí, že by každý z nich mohl být Židem i Slovákem jen na 50 %! Zde nefunguje lineární aritmetika. Každý z nich byl Židem a současně i Slovákem mnohem více než napůl! Proto je vhodné Vrbu i Wetzlera považovat za židovského i slovenského národního hrdinu a vyvodit z toho všechny důsledky.

V době, jíž se zabýváme, přicházely v úvahu a sehrály významnou roli dva způsoby boje proti různým variantám fašizmu: Ozbrojený boj v rámci armád bojujících na různých frontách proti nacistickému Německu a jeho spojencům; v národních povstáních v satelitních zemích proti Němci ovládaným místním vládám (k nimž patřilo i Slovenské národní povstání) a také přímo proti intervenujícím německým vojskům; v partyzánských oddílech útočících na okupanty a na jejich domácí pomahače, v ozbrojeném odporu a povstáních, k nimž vzácně docházelo v ghettech a koncentračních táborech, a podobně.

Neozbrojený boj, jehož součástí bylo odbojové hnutí mařící dostupnými způsoby akce fašistů v zázemí, diverze narušující válečnou výrobu a dopravu, špionáž ve prospěch spojenců a také vzájemná pomoc antifašistů v okupovaných zemích a podobně. Podobnou roli sehrála i vzájemná solidarita mas neprivilegovaných vězňů, kteří se sdružovali do malých vzájemně se podporujících kolektivů a tím významně zvyšovali pravděpodobnost svého přežití. Vězňové v koncentračních táborech se nechovali pasivně „jako stádo ovcí“ neschopných odporu, jak se někdy krátkozrace a mylně tvrdí, oni rovněž bojovali proti fašizmu způsoby, které měli k dispozici. Bez jejich aktivního úsilí by bylo v koncentrácích zahynulo mnohem více vězňů. Kvalifikovat tyto vězně nejen mrtvé, ale i živé, jako „mučedníky“ je absurdní nesmysl! Součástí neozbrojeného boje proti fašizmu byl i hrdinský skutek Vrby a Wetzlera. Oni se obětovali a vystavili se nebezpečí smrti, aby zabránili dalšímu vraždění ve vyhlazovacím táboře Birkenau, přičemž šlo o statisíce lidí.

Antifašisté, jako jednotlivci i jako skupiny, měli nestejné podmínky a příležitost výběru způsobů boje, které by mohli nebo měli uplatnit. Podstatné bylo také to, jestli měli možnosti a příležitost k protifašistickému působení. Etická dělicí čára mezi těmi, kdož patřili či nepatřili mezi protifašistické bojovníky, nebyla vymezena tím, jestli zachraňovali životy utlačovaných obětí tím, že se proti fašizmu postavili v ozbrojeném, nebo neozbrojeném zápasu, aby ho zničili. Skutečným dělícím kritériem bylo, zda jednotlivci a společenské skupiny udělaly proti fašizmu všechno, co bylo v jejich silách a možnostech, které se značně lišily, nebo nikoliv.

Tomáš Radil (Akademie věd ČR, Fyziologický ústav, Praha 2014)

 

P. S.: O Alfredu Wetzlerfovi se toho moc neví. Jeho manželka Etela Wetzlerová (1925 – 2007) poskytla rozhovor Evě Čobejové a Štefanovi Hríbovi z redakce časopisu Týždeň. Vyšel až po její smrti v červnu 2007. Zde vybrané pasáže (slovensky):

Etela Wetzlerová o svojom manželovi, ktorý zomrel v roku 1988, hovorí ako o „skvostnom človeku“. Ale nebol to človek do praktického sveta. Robil novinára, robotníka, úradníka, pracoval v cestovke a od roku 1970 bol v invalidnom dôchodku. Alfred Wetzler napísal v roku 1964 knihu o svojom úteku z Osvienčimu „Čo Dante nevidel“. Napísal ju pod pseudonymom Jozef Lánik. Alfred Wetzler živoril v socialistickom Československu ako osoba, o ktorej svedectvo nikto veľmi nestál. Vysoké štátne vyznamenania dostal až po Novembri, teda už iba in memoriam.

Rozhovor:

V marci 1942 vám prišlo predvolanie. Čo ste si mysleli?

Hanbím sa to povedať – pripadala som si zaujímavá, že nie otca, ale mňa volajú. Že len ja odchádzam z celej rodiny. Keď som prišla 23. marca 1942 na Patrónku, bolo tam asi tisíc dievčat. Niektorí právnici, advokáti si odtiaľ deti vyreklamovali, ale čo môj apa vedel?

Ako dlho ste čakali na odsun?

Asi týždeň. Bývali sme v nejakej fabrike. Na zemi bola slama, na tej sme spali. Po týždni sme mašírovali na nejakú menšiu stanicu. Viedli nás poza mesto.
 

Vedeli ste, kam idete?

Povedali, že na prácu. Oni s nami o tom nediskutovali.
 

Vy ste si čo mysleli?

Neviem. Toľko novôt okolo seba, že ani nevieš, čo chceš. Nevieš ani sformulovať nejakú otázku.
 

Videli vás nejakí ľudia, ako pochodujete cez Bratislavu?
Áno.
 

Hovorili vám niečo?
Nič.
 

Tí, čo vás viedli, boli Slováci. Ako sa k vám správali?
Ako velitelia. Boli dôležití.
 

Urážali vás?
Nie, až pri vagónoch, keď sme chceli vodu, tak na nás ziapali.
 

Povedali vám pri nástupe do vlaku, kam idete?
Nič. Nejaký chlapec nám síce pošepkal „Óšvic“. Nerozumeli sme mu. A vlak sa rozbehol...
 

Pocit vo vlaku?
Vydobyť si miestečko pri stene vagóna. Išli sme noc a deň. Bola zima. Strach nás celkom opantal.
 

Čo ste si hovorili?
Nič. Ktosi začal spievať, ale nikto sa nepridal.
 

Príchod do Osvienčimu. Čo si pamätáte?
Ako sme zastavili na nejakej stanici a ako nás hnali. Ďaleko. Došli sme až k nejakým barakom. Arbeit macht frei. Nahnali nás do práčovne, tam boli zo štyri cementové kade. Vyzliekať, vyzúvať topánky. Strhli nám z uší náušnice. Potom nás holili a strihali. Dostali sme zelené mundúry, na chrbtoch bol nápis vojnový zajatec. Boli to mundúry po Rusoch. Nebolo to čisté, ale zato dezinfikované. To sú celí Nemci.

 

Už ste vedeli, že nejde o prácu. Čo ste si mysleli?

Takí sme boli ustráchaní, a tak sme sa všetkého báli, že sme si nemysleli nič. Potom nás zaviedli do blokov. Spočiatku sme nepracovali, len sme sa motali po tábore, nevedeli ešte, čo s nami. Neskôr sme chodili odpratávať tehly v jednej blízkej poľskej štvrti.
 

Kedy ste si uvedomili, že ste neprišli na práce, ale na smrť?
Postupne si to človek pripustil.
 

A keď si to človek pripustí?
Bojuje s vlastným zúfalstvom. Už vtedy išli radšej mnohí „na dráty“. Tie boli nabité elektrinou.
 

Prežili ste. Vďaka čomu?
Za to, že som prežila, môže to, že som bola z chudobných pomerov. Pánčatá padali ako muchy. Kinderfraulein im nosila desiatu do školy, kinderfraulein ich obliekala, ja som mala na krku dvoch malých bratov...
 

Čo vás držalo pri živote?
To, že mama s apom a chlapci sú na Slovensku. A že ma čakajú.
 

Ako ste to vedeli?
Ja som vedela, že mama s chlapcami pôjdu na Liptov a že tam prežijú. Naša dedina bola luteránska. Otca nevzali, lebo mal povolenie, bol „hospodársky žid“, pracoval v Bratislave.
 

Na čo ste prišli v lágri?
Človek je živočích a všetky tie kultivované reči o ľuďoch nie sú pravdivé.
 

Neboli tam kamaráti?
Tam boli zištné vzťahy.
 

Neboli výnimky?
Málinko.
 

Ako ste sa zoznámili s budúcim manželom?
Mali sme spoločného známeho. A raz som dostala odkaz, že mám prísť na zelapel. Prišiel tam Fredo. Chcel ma vidieť a rozprávať sa.
 

Prečo?
Chcel mať „kochanu“.
 

Frajerku?
Áno. Tak sme sa potom stretávali pri plotoch.
 

Každý deň?
Kedy ako.
 

Bola to veľká láska?
Boli sme kamaráti.
 

Pomáhalo to?
Psychicky to pomáhalo. Pomáhalo všetko, čo pomáhalo zahnať myšlienky.
 

V handrách, dohola ostrihaná... Čo môže žena urobiť v takej situácii, keď sa chce páčiť?
Vieš, že moč pomáha rastu vlasov? No a tie dievčatá, čo robili pri vybaľovaní batožiny, nám doniesli všelijaké blúzky. V Birkenau bola disciplína uvoľnenejšia. Boli sme určení na smrť, komu už záležalo na nejakých handrách.
 

Neboli ste z veriacej židovskej rodiny. Mali to veriaci ľahšie?
Vždy to majú ľahšie.
 

Ako dlho po oslobodení bola vo vás väzenská mentalita?
Dosť dlho, mesiace. Keď som bola na zotavení vo Švédsku, drezírovala som sa, lebo som počula, akú hanbu robili väzni z koncentrákov.
 

Čím je človek, ktorý zažil láger, iný?
Líšiš sa od iných ľudí, to myslenie je iné.
 

Aké?
Mám vyššie nároky – psychické i morálne. Očakávam od ľudí, aby hovorili pravdu, je mi odporné, keď niekto luhá.
 

Cítili ste nenávisť k tým, čo neboli v koncentráku?
Nie, ale mám obrovskú starosť, mňa kvári, že tu tri-štyri generácie nevedia, čo bol slovenský štát. Kvári ma to preto, že, božeuchovaj, sa zas nájde nejaký blázon...
 

Mali ste potrebu niekomu odpustiť?
Nie, ale hrozím sa nevzdelanosti a nekultúrnosti.
 

Čo tá skúsenosť urobila s vašou dušou?
Som ako radar na zlo. Bojím sa hlúposti a nevedomosti. Pestujte si dobrotu srdca.